Dopis přátelům
Dopis přátelům
Když člověk je už v tom věku, kdy začíná zpětně probírat svůj život, uvažuje a zvažuje všechno, co bylo pro a proti, dochází k zajímavým závěrům. Platí to pro každého člověka, který má kus práce za sebou, ale tím víc pro toho, jemuž se umění stalo náplní života. Sedávám v zešeřelém ateliéru, přemýšlím, vzpomínám a vybavuji si, co se podařilo a co ne. Jako každý výtvarník, mám i já své výhry a prohry, je proto dobré se nad vším zamyslet. Nad obrazy i nad životem. Vzpomínám si na své malířské začátky, které zrovna nebyly snadné. Válka, nejistota života, ale i rodina, později doplněné malířské vzdělávání, to vyžadovalo mnoho úsilí a pevné vůle. A přece ráda vzpomínám na hodiny s profesorem Ferdinandem Pochobradským v Chrudimi, na základy figurálního malování u profesora Šilhavého a na laskavé a přísné vedení národního umělce Richarda Wiesnera, pročítám dopisy chrudimské Marie Muchové, ženy malíře Alfonse Muchy a v duchu hovořím se všemi, kteří mi v začátcích podali pomocnou ruku., věřili mé práci a zůstali mi stále dobrými přáteli. Na nepřátele se zapomíná.
Má první výstava v Praze s Kruhem výtvarných umělkyň mi dala jakási křídla. Malíř Holan umístil můj obraz do čela výstavy v Umělecké besedě a já jsem byla velice šťastna. Ale to byly teprve první kroky k velké a usilovné práci.
Měla jsem štěstí, že můj manžel, který byl žákem skladatele Jaroslava Křičky, byl sám umělecky činný a nalezla jsem u něj velkou podporu. Naše podvečerní rozhovory o všech druzích kumštu jsou pro mne nezapomenutelné a stále mne ta ztráta společných chvil naplňuje smutkem. Byly pro mne velkým přínosem. Odtud pramenily nápady ztvárnit muzikantskou tematiku, která se rozrostla v obrazech do značné šíře, takže obsáhla celou výstavu v Košicích. Během manželovy nemoci moc obrazů nevzniklo, aspoň ne těch závažných. Celou rodinu svazovala starost, a pak, když můj muž zemřel, stěhovala jsem se ke své matce do Nasavrk. To už totiž obě mé děti měly rodiny, a tak tolik mých křídel nepotřebovaly, i když vzájemné vztahy plné lásky nikdy mezi námi neochladly. Dnes jsem zase já na té rozrostlé rodině citově závislá.
Lidé se mne ptají na to, co ráda maluji. Je to dost těžké odpovídat. Všechno totiž, co na mne nějak působí , to si buď ve volných chvilkách, nebo i v noci, když se člověku nechce spát, přebírám a v představách ztvárňuji. Potkám třeba u plotu čekanku nebo bodlák a zdá se mi, že mě přímo vybízejí k tvorbě. Z rozlomeného jedlého kaštanu přinese pan Třísko větev – no, je možné to nechat nepovšimnuté? Slyším vzrušující tóny skladby a inspirace se objeví, ani nevím jak. Kytici, kterou dostanu, přece také nemohu neoslavit, právě tak, jako zajímavou tvář ženy, či líbezné malé děvčátko – no prostě, malířských témat je mnoho. Když jsem čekala druhé dítě, trávila jsem čas u rodičů v Nasavrkách a nemohu zapomenout na rudé nebe nad obzorem, když fašisté vypalovali nedaleké Ležáky. Znala jsem dost lidí odtamtud a hrůza, co se s nimi stalo se mi hluboko vtiskla do vědomí a tak jsem tedy malovala obraz Ležáků a ležáckých žen. Když jsem cestovala po různých zemích, samotnou mne překvapilo, že mne, ač nejsem krajinářka, nadchlo tolik námětů. Ty pak ve vzpomínkách oprošťuji od realit a maluji právě jen ty dojmy, které se nedaly zapomenout.
Uvědomuji si, že často, když jsem se vracela z výstav, a to nejen klasiků a velkých mistrů, ale i z výstav svých kolegů, byla jsem plna obdivu k nim, ale i plna smutku a nespokojenosti sama se sebou. Ale po uklidnění jsem vždycky pochopila, že malovat po svém, nepodléhat hlavně módnímu trendu, být tedy sama sebou je moc důležité a dobré
S přátelským pozdravem
Věra Vovsová
